TANEC
TANEČNÍ STYLY
TANGO
Tango má mezi standardními tanci výlučné postavení. Ač jeho nejstarší kořeny jsou evropské – má v sobě duch španělského flamenga, je více spojen s Jižní Amerikou, kde se po conquistě usídlili kolonisté právě ze Španělska.
První zmínka o tangu pochází z jihoamerického Montevidea z roku 1808 v souvislosti s lidovými slavnostmi. V této oblasti nebyly tak výrazné rasové konflikty a soužití bylo užší. Bylo to Tangano, africký tanec, které je s největší pravděpodobností předchůdcem tanga. Proto dochází v průběhu 19. století k vzájemnému prolínání a ovlivňování hudebních i tanečních kultur. Běloši stylizují a uhlazují černošské a místní tance, černoši přejímají různé prvky „bílých“ tanců, včetně uzavřeného tanečního držení. Postupem doby, jak se prolínala africká kultura se španělskou, promísily se i prvky těchto dvou, možná i více tanců, a to dalo vzniknout nejprve milonze. Ta se objevila koncem 19. století ve slumech okolo Buenos Aires, kde byla navíc ovlivněna habanerou, která přišla z kubánské Havany.
Nejprve si milongu-tango oblíbily nejnižší vrstvy společnosti, tančila se hlavně v barech a bordelech, což jí vysloužilo špatnou pověst. Pro více než 100 let byl považován za příliš odvážný pro plesové sály. Přesto, jej na přelomu 19. a 20. století začali přijímat i vyšší společenské vrstvy, po jeho značném „uklidnění“ se stal v Evropě velice módním.
WALTZ
Waltz je obvykle prvním tancem, který s začátečníci učí. Míní se, že pochází z lidového tance Rakouska a jižního Německa. Na počátku 19. století byl „Waltzen“ v této oblasti velice populární.
Z období okolo roku 1800 pochází popis tance, který se tančí s lehkými nohami, má některé rychlé rotace jako waltzen, ale je pomalejší. Mnohem klidnější podoba vídeňského valčíku se tančí přibližně v rychlosti 30 taktů za minutu, dorazila do Ameriky okolo 1870. Tato verze waltzu si udržela charakteristické otáčivé variace s různými jinými sklony, při tanci držel pán dámu za pravou ruku a druhou měl na jejích zádech. Boston byl také prvním plesovým tancem, při kterém měli partneři chodidla paralelně narozdíl od baletu, kdy jsou chodidla vytočena ven.
Současná podoba tohoto tance byla popsána okolo roku 1910 v Anglii jako výsledek promísení americké a evropské verze. Začalo se mluvit o výhodách pomalejšího rytmu pro tvorbu nových variací, některé se zvláštními synkopovanými dobami, některé s pomalými „obrázkovými“ kroky. To dalo tanci lehkost a eleganci, čímž se stal zajímavějším pro tanečníky i diváky.
Základní variace waltzu jsou založeny na úhlopříčném a uhlazeném pohybu parketem proti směru hodinových ručiček. Je to tanec častých změn váhy a pomalého tance, který je pro začátečníky jednoduché pochytit. Nicméně, soutěžní tanečníci musí mít dobrou kondici a silné nohy, aby jej mohli tančit dobře. Tříčtvrteční rytmus dává tanci nádherný romantický charakter.
ČARDÁŠ
Tento tanec se vyvinul z hudby sinti. Čardáš je relativně náročný párový tanec, který začíná lassu - tj. pomalý mužský tanec. Po lassu následuje friska - což je rychlý párový tanec ve 2/4 nebo 4/4 rytmu. Tento tanec stojí na kombinaci rychlých a volných pomalejších prvků, klade výrazně vyšší nároky na tanečníka. Dobře zatančený čardáš má vyjadřovat vášeň, kterou cítí k partnerce.
České slovo „čardáš“ vzniklo z maďarského označení tohoto tance - csárda, které znamená „krčma“. Největší popularita tohoto tance byla v letech 1830 - 1890.
VALČÍK
Valčík je postupový, kolov tanec v 3/4 taktu nebo zřídka (spíše dříve) v 3/8 taktu, důraz je kladen na první dobu.
Tento tanec se tančí v páru, a to tak, že jeden z páru vždy uhýbá druhému, který jde dopředu a během prvního kroku otočí celý pár. Zajímavostí je, že byl prvním tancem, který se tančil v těsném uzavřeném standardním držení.
Valčík vznikl v Alpách, kde se vyvinul spolu s dalšími podobnými tanci z lidového vzoru. Divadelní premiéru měl roku 1787 v opeře Una cosa rara (Vzácná věc, autorem je Vincent Martin) a ihned se stal velice populární.
Z hudebního hlediska se rozlišují dva druhy valčíků:
- vídeňský valčík - řetěz několika valčíkových melodií za sebou
- pařížský valčík - předehra a trio
CHA CHA
Cha-cha-cha [čti ča-ča-ča], zkráceně často Cha-cha, je velmi svižný latinskoamerický tanec pocházející z Kuby. Rytmus se vyvinul z Kubánského tance 4. taktu.
Cha-cha-cha je jedním z pěti lationskoamerických soutěžních tanců, mezi něž se zařadil jako poslední v pořadí, a ve zjednodušené formě se vyučuje také v tanečních kurzech.
Základní pohyb i většina jednoduchých figur je stejná pro oba partnery (zrcadlově). Typická je pro tento tanec cha-cha-cha přeměna na synkopovanou dobu 4 (tedy v rytmizaci 4a1), při které zní výrazný zvuk kubánského hudebního nástroje giro. Cha-Cha se tancuje jak na původní latinskou hudbu nebo na latin rock či latin pop.
Základní pohyb v jednom taktu se skládá z tří pomalých kroků a dvou rychlých.
